Máme kláštery a povinnosti, ale nemáme lidi

Autor: Radka Hrdinová

Zdroj: MF DNES, 11.1.2016, str.10

Juan Provecho, představený augustiniánů v Česku, dostal rozkaz – přiveď do řádu sedm nových bratrů, pak se smíš vrátit domů. Už je tady dvacet let...

Když před téměř dvaceti lety přišel do Prahy, připadali mu Češi odtažití. „I lidé v kostele nám říkali, že tu cizince nechtějí, že si vystačí sami. Naštěstí jsem zpočátku všemu nerozuměl, čeština je neuvěřitelně těžký jazyk,“ usmívá se Juan Provecho, představený augustiniánů v Čechách.

Dnes už se tento Španěl česky domluví bez problémů. Má české občanství a jeho nejlepší přítel je Čech. Jestli se někde cítí doma, je to Praha. Svůj čas dělí především mezi farní práci v kostele svatého Tomáše na Malé Straně a základní školu, kterou v hlavním městě augustiniáni provozují. Zatím tu mají vedle školky první stupeň základní školy, ale plány mají veliké – vedle otevření škol v dalších městech a rozšíření o gymnázium uvažují dokonce i o založení církevní vysoké školy. „Plánů máme hodně, chybí nám lidi,“ říká představený řádu, který má v Česku zhruba desítku členů. Kromě fary a školy ho poslední tři roky zaměstnávaly také církevní restituce. Tato práce je teď u konce, stát si dal na navrácení církevního majetku lhůtu do konce roku 2015.

Jak velký majetek augustiniáni v restitucích získali?

V Česku nám vrátí asi 750 hektarů lesa a 200 hektarů, které jsou vedené jako orná půda nebo zahrady. Je to asi 85 procent majetku, o který jsme žádali. Do konce roku jsme se museli rozhodnout, jestli se o zbytek budeme soudit. Rozhodli jsme se, že se soudit nebudeme, za většinou zprivatizovaný majetek dostaneme finanční náhradu.

Co budete s tímto majetkem dělat?

Lesy i pole pronajímáme lidem, kteří už je předtím měli v nájmu. Ve chvíli, kdy máme pozemek zapsaný v katastru, kontaktujeme nájemce. Pokud má zájem, uzavíráme s ním smlouvu za stejných podmínek, za jakých měl pozemek dříve pronajatý. Smlouvu prozatím uzavíráme na tři roky, pokud bude vztah s nájemcem dobrý, prodloužíme ji automaticky.

Sami žádný z pozemků spravovat nebudete?

Na to nemáme sílu, všechny pozemky, které nám stát v restitucích vrátil, pronajmeme.

Necháte si všechen vrácený majetek?

Prodávat majetek nebudeme, máme to zakázáno od vedení našeho řádu v Římě. Zatím jsme to udělali jen jednou. O prodej pozemku o velikosti pár metrů čtverečních nás požádal Český rybářský svaz v Domažlicích. Kdybychom jim pozemek neprodali, platili by nám nájem 135 korun ročně. I tak jsme museli Řím požádat o souhlas s prodejem. Získat ho není jednoduché, v tomto případě to trvalo zhruba měsíc. Tomáše, koupili jsme původní pivovar, který k němu patřil. Ten byl privatizovaný v 90. letech a my jsme se o něj donekonečna soudili. Nakonec nový majitel skončil v likvidaci, a tak jsme si koupili, co bylo naše. Celkem jsme si z Říma půjčili zhruba 200 tisíc eur a stále tuto půjčku nevracíme, protože postupně rekonstruujeme školu, na kterou jdou peníze z restitucí i pronájmu hotelu (řád pronajímá budovy provozovateli hotelu Augustine na Malé Straně). Až skončí rekonstrukce školy, začneme půjčku pomalu vracet, naštěstí nemusíme platit úroky.

Na řád, který má v současnosti zhruba desítku členů, je to hodně práce.

Bohužel je to tak, je nás v Čechách a na Moravě jen necelá desítka, většina navíc nejsou Češi.

Kdy byli augustiniáni v českých zemích nejsilnější?

V 19. století tu žilo asi šedesát bratrů, měli jsme sedm klášterů. Před nástupem komunismu bylo v Čechách patnáct členů řádu, vrátili se čtyři. Máme kláštery a povinnosti, ale nemáme lidi, říkali, když žádali vedení řádu o pomoc. Tak jsem přišel před 19 lety do Česka i já a se mnou další dva bratři ze Španělska a z Ameriky. Naším cílem je obnovit v Česku přítomnost augustiniánů.

Kdy bude tento cíl naplněn?

Až bude v Praze alespoň sedm bratrů Čechů. Pak se můžu vrátit do Španělska. Nebo do Jižní Ameriky, odkud mě sem řád povolal.

Daří se vám nové bratry v Česku získávat?

Zatím jsme měli jednoho zájemce, ale nakonec se rozhodl, že odejde. To je pro mě nejtěžší, podívat se za sebe a vidět, že za námi nikdo nestojí. Že máme v hlavě spoustu zajímavých a potřebných projektů, ale nemáme lidi, kteří by po nás pokračovali v naší práci. Pro vás je touto budoucností rodina, vaše děti, pro mě jsou rodina členové řádu. A když se dívám za sebe, tak žádnou velkou budoucnost nevidím.

Jak velký zisk máte z pronajatých pozemků? A na co tyto peníze použijete?

Zatím máme uzavřeno 25 smluv, jde to pomalu, zápis do katastru trvá dlouho a ne všechny nároky jsou už vypořádané. V tuto chvíli je to 600 tisíc korun ročně. Z nich budeme postupně splácet i půjčku, kterou jsme dostali z Říma, ale nejdřív musíme dokončit rekonstrukci školy, v ní vidím naši budoucnost. Časem bychom chtěli otevřít školu také ve Zlíně a v Brně. Ve Zlíně už začínáme s přípravami, chceme začít tak jako v Praze, kde už škola nějakou dobu funguje – otevřením mateřské školky. Do ničeho nového se ale nepustíme, dokud nedokončíme projekt v Praze.

Proč jste si tuto půjčku brali?

V 90. letech stát řádu vrátil kláštery a kostel, které bylo potřeba zrekonstruovat. My v řádu máme fond solidarity, do kterého dávají peníze bohatší země. Obvykle se z tohoto fondu posílají peníze do Afriky, několik let z nich čerpala i Česká republika. Všechno šlo do budov. Opravili jsme kostel svatého

V Praze máte vlastní základní školu, kde se vy osobně hodně angažujete. Je to proto, že právě v ní vidíte tuto možnou budoucnost? Očekáváte, že z ní budou vycházet budoucí augustiniáni?

Zřizování škol patří k augustiniánskému způsobu života všude po světě. V Madridu máme osm škol, ve kterých je ředitelem řeholník. Další bratři v nich učí, mají na starosti duchovní život. S mladými lidmi ale nepracujeme jen ve škole. Ve farnosti svatého Tomáše (pozn.: kostel v Praze na Malé Straně, který patří augustiniánům) máme skupinu mládeže. To je naše naděje. Teď se soustředíme na rozšíření naší školy, která zatím funguje na prvním stupni základní školy. Je pro nás důležité vychovávat děti kontinuálně, od školky až po dospělost, děláme to tak všude. Je pro nás důležité vzdělávat už od školky, ale opravdu zajímavé to pro nás začíná být, když děti povyrostou, proto chceme založit gymnázium a uvažujeme ve spolupráci s jinými řády i o založení církevní vysoké školy, i když to je zatím myšlenka, která je teprve na začátku. Malé děti můžeme doprovázet, pracovat s nimi na duchovních hodnotách, připravovat je na to, co budou dělat ve svém životě. Naše škola chce především vzdělávat, ale myslíme i na augustiniánský způsob života. Pětileté dítě do kláštera nepřijde, v 18 nebo 19 letech už se ale mladý člověk o řádový život zajímat může.

Jak dlouho trvá, než přijmete do řádu nového člena?

Formovat a připravit nového člena ke vstupu do řádu trvá sedm let. Já jsem tady v Česku 19 let a za tu dobu se nám podařilo získat dva lidi. Pánbůh má asi jiné plány. Musíme pracovat, a pokud to tak Bůh bude chtít, budeme tady dál, když to chtít nebude, nebudeme tady.

Chybí mladí lidé v řádu jen v Česku, nebo je to obecná zkušenost?

Je to problém všude po světě. Ve Španělsku máme zhruba pět set augustiniánů, věkový průměr je kolem 60 let. V Holandsku máme kolem padesáti členů, nejmladšímu je 72 let. Řadu nových lidí mají v posledních letech ve Spojených státech, ale v Evropě ne. Vstoupit do řádu je závazek na celý život, a to v současné společnosti není populární. Vidíme to i na manželství, lidé se vezmou, po pár letech se rozvedou...

Jaký je život augustiniána?

Když vstupujeme do řádu, skládáme slib, že budeme žít v čistotě, chudobě a poslušnosti. To jsou nejdůležitější sliby, které skládáme. Řád nám ale dává i hodně svobody. Chceš pracovat ve školství? Připravíme tě pro tuto profesi. Máš charizma a chceš být farářem? Fajn, do toho. Každý může říct, jak se cítí, co chce dělat, a jít do toho. Ale když ho řád povolá, musí jít.

Platilo to i o vás? Nebo jste si Českou republiku jako svůj nový domov vybral?

Než jsem přišel do Česka, pracoval jsem pro řád v Brazílii. Zpočátku jsem z tohoto příkazu nebyl nadšený, měl jsem v Brazílii zajímavou práci i přátele. Ale bratrům v Česku bylo potřeba pomoci. Po pádu komunismu se vrátili čtyři. Máme kláštery a povinnosti, ale nemáme lidi, říkali.

Vzpomínáte si ještě, jaké to pro vás bylo, když jste se sem přistěhoval?

První setkání s novou zemí bylo opravdu těžké. Přijel jsem v únoru. Vystoupil jsem z letadla, byla tma, mrzlo a já jsem tu neznal jediného člověka. Bylo mi 27 let, neuměl jsem jazyk a nikoho jsem tu neznal. Nebylo to jednoduché, je to dáno i charakterem českého člověka. Češi mají ve zvyku udržovat si zpočátku od cizinců odstup, mají k nim nedůvěru. Lidi se ze začátku ptali: Proč jsi tu? Co tu děláš? Proč se nevrátíš do Španělska? My tu nepotřebujeme cizince, vystačíme si sami, nechceme tě tu. I lidi v kostele. Díky Bohu jsem tenkrát všemu ani nerozuměl, i když jsem se občas díval do slovníku. Čeština je neuvěřitelně těžký jazyk.

To nevyznívá pro Čechy moc dobře...

Ale tak to nemyslím. Cizinec v Česku prostě musí být vytrvalý, komunikovat s lidmi. Češi si sice na začátku udržují odstup, ale když jej překonáte, stojí to za to. Říkali mi tenkrát, že je sice těžké najít si mezi Čechy dobrého přítele, ale že když už ho získáš, je to na celý život. Je to pravda a já to po devatenácti letech v Česku můžu potvrdit, i proto, že můj nejbližší přítel je Čech.

Juan Provecho

Pětačtyřicetiletý Španěl s českým občanstvím je ředitelem Školy sv. Augustýna, kterou letos navštěvuje 90 dětí, káže také v kostele sv. Tomáše na Malé Straně v Praze. Stojí v čele pražských augustiniánů. Generální řád augustiniánů ho pověřil odpovědností za církevní restituce.

Foto: Petr Topič, MAFRA