Konkurenční boj se v Česku vymkl

Autor: Kateřina Surmanová

Zdroj: Lidové noviny, 29.9.2016, str.13

Vláda schválila novelu stavebního zákona a od října začne platit nový zákon o tendrech. Obojí určuje, jak rychle a efektivně se v Česku rozvíjí infrastruktura. Zatím to není valné, dálnice čekají na dokončení skoro třicet let. „Problém je, že úředníci se bojí rozhodovat a lidi nemají tendenci rozhodnutí ctít,“ říká Vladimír Bílý, ředitel britské poradenské společnosti Gleeds pro střední Evropu.

LN Zákon o veřejných zakázkách se v posledních letech hodně měnil. Jedna vláda ho utahovala, další povolovala. Je teď vyvážený, aby umožnil zadat i složitou zakázku a současně nastavoval transparentní pravidla?

Věřím, že ano. Hodně důležité bude jeho použití a výklad v praxi, tak aby právě nekomplikoval především výstavbu velkých investičních celků, u nichž příprava trvá dlouho. Jde o značně zdlouhavý proces. Nejdůležitější by mělo být, jestli dodavatel svoji práci umí, nebo ne. Tady bohužel pořád směřujeme k tomu, že nejnižší bere všechno. Přitom když se podíváte do evropských směrnic a praxe ostatních států, prim hraje ekonomická výhodnost. Je otázka, jak jsou zadavatelé erudovaní v zákoně a odvážní, aby se podepsali pod to, že nejnižší nabídnutá cena ekonomicky nefunguje.

LN Máte srovnání se zahraničím. Je to tam jiné? Úředníci jsou erudovanější, zadavatelé odvážnější?

Je to jiné. Podle mě to souvisí s celkovou mentalitou lidí. Já jsem Čech, narodil jsem se tu, vyrůstal, ale když se podíváte do světa, lidé jinde mají daleko větší úctu k zákonům, dodržování i nepsaných pravidel. Nesnaží se tolik podvádět, ošidit práci. Ve světě je i mnohem vyšší profesní čest, a to i když pravidla jsou poměrně striktní.

Mnohem větší důraz by se v České republice měl klást na reference, až pak se dívat na cenu. Když si opravujete vlastní dům, jdete do nejbližší hospody a tam se zeptáte, kdo je nejlepší truhlář či tesař. Dozvíte se o dvou třech lidech, prověříte si, jak to umí, co mají za sebou. Až pak se zeptáte, za kolik to udělají, a stejně si mnohdy nevyberete nejlevnějšího, protože ten dražší vám z nějakého důvodu přijde lepší. Vím, že se to obtížně posuzuje, ale od toho jsou hodnotící komise. Ty by měly mít autoritu říci, že rozhodly správně. Ale v České republice je někdo okamžitě napadne, že se to mělo udělat a rozhodnout jinak.

LN Výběr vítěze se v zahraničí respektuje? Tady je koníček poslat každý tendr pro jistotu na antimonopolní úřad.

Odvolání máte samozřejmě všude, ale třeba v Anglii si musíte být vědom následků, pokud výsledek napadnete neoprávněně. Platíte veškeré náklady, právníky. Musíte si prostě být jistý, že máte pravdu. Šikanózních, účelových podání je tam určitě méně. Konkurenční boj je všude ve světě, ale u nás se to vymyká.

LN Platí to i pro východnější země, než jsme my?

Je obecné pravidlo, že čím víc na východ, tím je to složitější, ale nemyslím si, že to platí úplně. Mám možnost pracovat například i v Rumunsku. Počátkem 90. let byl tamní systém tragický, ale už se to hodně vyčistilo. Ne nadarmo má teď Rumunsko největší ekonomický růst v rámci zemí střední a východní Evropy.

LN Pořád panuje fáma, že minulé znění zákona neumožňovalo soutěžit jinak než jen na cenu. To přitom není pravda, šlo jen o praxi zadavatelů, a tak to těžko spraví nový zákon. Jak se dá odbourat tento psychologický problém?

My jsme pomáhali se zakázkou, kde nám vybraná cena přišla příliš nízká. Problém byl, že legislativa nedávala nástroj, abychom to prokázali. Veřejný zadavatel si může vyžádat posudek, jestli cena není příliš nízká, ale pak si za tím musí stát. Nebo lze škrtnout první a poslední cenu, určit si cenový rozptyl, v rámci něhož bude vybírat. Ale to jsme pořád u toho, že je třeba rozhodování podle více kritérií v rámci celkové ekonomické výhodnosti.

LN Že se to neděje, je lenost, neschopnost nebo strach?

Strach. A nový občanský zákoník tomu nepomohl. Když jste statutárním nebo i voleným orgánem, máte neomezenou odpovědnost. Když nevíte, musíte si zajistit, aby to věděl někdo za vás. Pokud obec tendruje čističku odpadních vod, protože chce, aby se tam lidem lépe žilo, vzdělání zastupitelů mnohdy není v oboru a musejí spoléhat na posudky. Jsou to ale oni, kdo zvedá ruku. Pak někdo přijde, že to měli udělat jinak a že jsou trestně odpovědní za mrhání veřejnými prostředky. Za chvíli už to nebude chtít nikdo dělat.

LN Takže souhlasíte s mnohými starosty, že se tu začala kriminalizovat politická rozhodnutí?

Určitě.

LN A čím to je, pokud se to v zahraničí v takové míře neděje?

Bohužel se tu v minulosti staly kauzy, které dodnes nemají jasné rozuzlení. Jako národ se snažíme ze všeho vykličkovat, málokdy máme aspoň relativně přímočaré řešení. V okamžiku, kdy panuje mlha a lidé v ní tápou, mají tendence vymýšlet další a další spekulace, fabulace a fikce. U všeho, co se děje, mají pocit, že někdo stojí v pozadí. Lidé by si měli uvědomit, že jednou by v pozici starosty mohli být oni, a že pokud starosta nemá pokřivený charakter, snaží se jen o to, aby obec fungovala a přivedl do ní nové obyvatele. Protože peníze má starosta jen do té míry, do které tam lidi bydlí, pracují a odvádějí daně. To je potřeba si uvědomit. Jenže když dnes projednáváte obchvat obce, horní část ho nechce u sebe, dolní u sebe, ale všichni společně chtějí obchvat.

LN Stát si často pořizuje to, co je nejlevnější, nikoli co potřebuje. Je problém v tom, že si nedokáže definovat potřeby?

Stát často ani nemá odborníky, aby to svedl. Kdyby je chtěl, musí si je zase vysoutěžit. Pokud dnes chcete vzdělávací středisko pro vysokou školu, se všemi náležitostmi ho budete mít za 12 let.

LN V zahraničí to tak dlouho netrvá?

Ne. Proces je nastavený rychleji a přesněji. Určitě jsem zastáncem, aby veřejnost mohla mluvit do toho, v jakém prostředí chce žít, ale nejsem zastáncem toho, že bude do každé stavby mluvit donekonečna. Ve Spojených státech také musíte na začátku stavebního projektu udělat veřejné slyšení. Každý řekne, co ktomu říci chce, nastaví se základní mantinely projektu, a pak už je na státních nebo místních úřadech, aby zkontrolovaly, že co bylo odsouhlaseno na začátku v územním řízení, je dodrženo až do konce stavby.

Podobně to platí ve Velké Británii. Získáte územní povolení, pak sice musíte i pro to stavební, ale nemusíte na něj čekat, můžete začít pracovat v rámci intencí daných na začátku. Pokud stavíte jinak, úřad vás zastaví nebo nepovolí provoz, a to je investorova ztráta a riziko, takže se nesnaží nic obcházet.

LN Tamní úřady to opravdu dělají? Zastavují stavby a zakazují provoz?

Jistě, protože britští úředníci jsou pod mnohem větším veřejným tlakem a mají v sobě hlouběji zakořeněno, že dělají veřejnou službu. Nemají pocit, že jsou tam od toho, aby diktovali, cítí, že mají za úkol pomoci těm, kdo chtějí zvelebovat, a ohlídat, že se to děje podle pravidel.

LN Tady už se dlouho vede debata o zásadní změně stavebního práva. Ideálem je jeden kompetentní úřad, který vydá jedno povolení, nejlépe elektronicky. Vždy to ale selže na tom, že jednotlivá ministerstva se nechtějí vzdát svých kompetencí, nynější novela tak dopadla také.

Dokud se nezmění kompetenční zákon, zůstane to tak. Ministerstva si musejí primárně uvědomit, že jejich úkolem je veřejná služba. Pak musejí sledovat obecný zájem, a tím je infrastruktura. Pokud ji chci, musím mít nastavenou legislativu, abych neztrácel konkurenceschopnost. A když si to uvědomím, musím opustit myšlenku, že mám tuto agendu a nikomu ji nedám.

Schvalovací proces je u nás nesmírně složitý, v každém stupni se dá odvolat a v každém může zasáhnout třetí strana. V případě posouzení vlivů na životní prostředí smí veřejnost kdykoli do projektu vstoupit, a tím se výrazně otevírají nůžky mezi českou a zahraniční přitažlivostí pro investory. Pro každý byznys je nejhorší nejistota. Pokud víte, že povolení získáte za dva roky, je to sice dlouho, ale aspoň je délka garantovaná. Ale jestliže slyšíte, že to bude trvat možná tři měsíce, možná rok, je to neuchopitelné, nemůžete si naplánovat další práci.

LN Myslíte, že resortismus někdy padne a jednotné povolení se zavede?

Možná v okamžiku, kdy sem přestanou téct evropské dotace. V ten moment začneme hospodařit s vlastními penězi a začneme si jich víc vážit.

Foto: MAFRA - Michal Šula